„Mám rád jednoduchou, přímou fotografii, která je od srdce.“ Rozhovor s Petrem Dolinským, vedoucím Fotoklubu Litovel

 

1.

 

Bude zajímavé srovnat vaše krédo s fotografiemi vašich oblíbených autorů, pokud nám jich ovšem několik vyjmenujete…

V krajinářské fotografii patří k mým oblíbeným Jiří Havel. Spousta jeho fotografií je naprosto fascinujících. Obsahově zcela jiné jsou snímky Sebastiana Salgada, který rovněž patří k mým favoritům. Svojí přirozeně jednoduchou a přímou sdělností i jeho fotografie vystihují onu podstatu přístupu k fotografii a pocitu z ní. Myslím, že každý, kdo měl možnost shlédnout některou z jeho kolekcí, např. „Exodus“ nebo putovní výstavu „Workers“, nezůstal bez emocí a nezůstal lhostejný. Vynikající technická kvalita, a především obsahová úroveň jeho fotografií, nenechá nikoho chladným.

Podobně na mě působí některé soubory fotografií Jindřicha Štreita (jinak dlouholetý přítel Fotoklubu Litovel, kurátor řady našich fotografických projektů, a jak sám říká jakýsi „guru“ našeho fotoklubu). Snad je to i tím, že často diskutujeme nad našimi a jeho fotografiemi, vzájemně vysvětlujeme, snažíme se lépe pochopit a snad i lépe chápeme…

Protože jsem však člověk, který má blízko k přírodě – povahou, vzděláním i profesí, rád se vždy vracím ke snímkům přírody. Zde je mým vzorem Clive Nichols, jeden z nejúspěšnějších fotografů zahrad a květin na světě.

 

Nejrozsáhlejší soubor Vašich snímků, dostupný na webu litovelského fotoklubu, nese název „China Faces“ a tvoří jej snímky čínského venkova. Proč jste fotil Čínu?

A jaký je podle Vás rozdíl mezi reportážní fotografií, dokumentem a žánrem, zvaným street foto?

Do Číny jsem cestoval s manželkou, a to za jejím bratrancem Honzou, který zde s celou svojí rodinou včetně malých dětí pobýval dlouhodobě. Honza nejenom dobře fotí, ale také se dobře čínsky domluví. A tak jsme vyrazili z našeho přechodného bydliště a základny v Chengdu v centrální Číně a tři týdny jsme poznávali místní přírodu, kulturu a běžný život. Procestovali jsme provincii Sechuan až k její severní hranici s Tibetem, pohoří Minshan a na závěr strávili, to již bez našich zkušených rodinných průvodců, několik dní v Pekingu. Cestovali, spali a stravovali jsme se stejnými způsoby jako obyčejní Číňané. Užívali jsme si to.

Mé fotografování v Číně je tak dokumentem kultury a doby se všemi jejími klady i zápory. Tyto fotografie nevnímám jako reportážní, nejsou určeny k žurnalistickým účelům. Označení street foto je pro některé snímky asi vhodnější – na mnoha fotografiích skutečně zachycuji momenty běžného života čínské ulice.

 

Cestoval jste světem ještě před tím, než jste se v roce 2000, jak na sebe na sebe prozrazujete, začal fotografii doopravdy věnovat?

Samozřejmě. Po 89´ se otevřeli hranice, cestovat asi začali všichni. V rámci rodinných dovolených jsem procestoval Evropu, ale nejvíce mi učarovalo Řecko. Pohodlí a uniformita cestovních kanceláří však brzy nahradila dodávka s vidinou dobrodružství a několikatýdenního nevázaného cestování. Nebylo problémem ujet během jedné takové poznávací cesty např. oblíbeným Řeckem na 6000 km. Krajina i lidé jsou zde totiž úžasní. Rád se sem vracím, vždy na jiná místa. Některé řecké ostrovy jsou opravdu kouzelné.

 

Vaše snímky jsou většinou plné barev. Co máte vůči monochromatickým snímkům? Domnívám se, že purismus v tomto směru je od času zapříčiněn snobstvím, zejména u laiků.

Chápu. Těch několik souborů fotografií, které ukazuji na webu litovelského fotoklubu, představují jen část mé tvorby, a to tu, kterou v této chvíli chci mít zveřejněnu. Některé fotografie si „šetřím“ pro letošní autorskou výstavu, některé soubory mám rozpracovány a některé snímky nemám prostě „zařazeny“. Ty černobílé nevyjímaje.

Není to tedy tak, že bych upřednostňoval barvu. Jen je tam, kde ji chci mít.

 

Pamatujete se na svoji úplně první obstojnou fotografii? A máte ji schovanou? Proč jste začal fotit? Mě naprosto zaujaly černobílé snímky ze starého alba mojí matky: chudý život na vesnici v poválečných časech. Nezačal jsem sice fotit kvůli nim, ale byly kdesi vzadu implicitně přítomné. A pak vůně starých aparátů, jeden měl můj pradědeček. A tak dále – a co vy?

Pohnutky vedoucí k fotografování byly v mém případě asi méně poetické. Z počátku mi šlo jen o prostý záznam mých pravidelných botanických výletů do přírody. Daleko víc mě okouzlil vlastní proces zpracování v temné komoře, tam to asi začalo. Dodnes mne při vzpomínce na ty okamžiky ovládne lehké vzrušení. Právě takto si pamatuji svoji první fotografii: záběr starého opuštěného pluhu v zasněžené krajině se najednou objevuje v lázni univerzální vývojky… byl jsem plný očekávání.

V současnosti je pro mne tím nejdůležitějším momentem vlastní proces fotografování.

 

2.

 

Existují, nebo měla by existovat, ve fotografii tabu?

Věřím, že v řadě oblastí fotografie tabu existují, nebo by měla existovat. Jde jen o to, jak je uchopit, nakolik dodržovat, jak s nimi pracovat. Je to otázka etiky a morálky. Hranice je přitom mnohdy velmi tenká, zejména u reportážní fotografie. O to obtížnější je někdy určit vhodnost použití konkrétního snímku v té které oblasti fotografie.

Budu-li například prezentovat fotografie běžného života ze svého okolí, nebudou mezi ně zapadat silné sociální snímky – budou působit rušivě, násilně. A naopak, budu-li chtít upozornit na určitou sociální problematiku, nezlehčím ji, byť kvalitními, rodinnými záběry. Asi to není ten správný příklad. Jen v poslední době cítím, že se fotografie honí za senzacemi. Vytrácí se ono účelové jemné posouvání hranic. Namísto toho tabu bezostyšně padají. Z náznaku je obraz bez otázek a odpovědí, z provokující myšlenky ploché sdělení.

 

Co Vy osobně byste nikdy nevyfotil?

To se nedá jednoznačně definovat ani jmenovat. Záleží na situaci. Na tom, v jakém společenském, politickém, případně náboženském prostředí se nacházím. A na znalosti tohoto prostředí. Snažím se řídit nejenom tím, co chci, aby moje fotografie vyjadřovaly, ale i citem a zdravým rozumem.

 

Šalamounská odpověď. Určitě také znáte situaci, kdy v případě hezké povedené fotky váháte nad zveřejněním, byť třeba jen na webu – zveřejnění snímku by se mohlo dotknout jeho aktérů (i když u reportážní fotografie, která není určena pro komerční účely, se z právního hlediska na protagonisty obracet nemusíte). Jaká kritéria v rozhodování zohledňujete?

Tím nejdůležitějším kritériem je pro mne cit. Těžko budu zveřejňovat snímky řekněme z pohřbu tragicky zesnulého příbuzného, nebo přímo záběry tragédie jako takové, pokud nechci varovat nebo úmyslně šokovat. Úroveň nebo míra citu je tím, co odlišuje jednotlivé autory a styly jejich prezentace. Ti pak mohou být charakterizováni jako vnímaví až senzibilní, nebo naopak jako příliš naturální až drsní.

 

Považujete se za umělce?

O tom jsem nikdy neuvažoval. Mám-li na jednoduchou otázku jednoduše odpovědět, tak za umělce se rozhodně nepovažuji. Fotografování je moje velká záliba, asi tak bych to charakterizoval. Jsem amatérský fotograf, který se snaží k fotografii přistupovat kreativně. Nejde mi jen o prosté zobrazení reality. Chci do snímků vložit něco ze svého vnímání, ze svého pohledu na svět.

 

Co odliší umělce od fotografa-amatéra? Jaká kvalita?

Od umělce se očekává, zjednodušeně řečeno, co kus to originál. Každé dílo, každý snímek, který umělec prezentuje, by měl být dokonalý. Jistě, nemusí být v dané době pochopen, ale měl by mít svůj charakteristický styl, svůj „rukopis“. Fotograf amatér toto nutně nemusí splňovat. Fotí jen pro svoji radost. A i když se mnozí snaží o určitý stupeň dokonalosti, není podmínkou jejich tvorby. A především, tvorba amatérského fotografa není výrazným zdrojem jeho příjmů.

 

Ale může si fotografií přivydělávat. Daří se Vám sem tam svoji fotku udat?

Vzhledem k tomu, že se za prodejem svých fotografií nehoním, je to opravdu sem tam. Pokud se některý můj snímek někomu líbí, zájemce si mě najde.

 

Dva momenty fotografie: Co absolutně nelze vyfotit a co by sice vyfotit šlo, ale Vám, případně snad někomu, o kom víte, se to dosud vyfotografovat nepodařilo.

Co absolutně nelze vyfotit? Nevím…, přemýšlím. Řekl bych, že kde je záření – světlo, lze fotografovat. Tolik fyzikální předpoklady. Podstatně těžší je zachytit to, co fyzikální zákony nepostihují, to co v reálu nevidím vůbec, co jenom tuším. Tam kde jsou vazby, rozpory, vztahy, emoce. A to tak, aby výsledná fotografie byla prostředníkem takového sdělení.

O snímky tohoto charakteru usiluji i já, jako snad každý tvůrčí fotograf.

 

Co se Vám nikdy nepodařilo zachytit tak, jak byste si třeba přál?

Spousta mých záběrů nevyzní tak, jak bych si představoval. A tam, kde si nejsem s výsledkem jistý, se poradím s kolegy z fotoklubu. Když pak uslyším nekompromisní, ale spravedlivý verdikt: „…sám cítíš, že to není ono!“, vím, že musím znovu a znovu zkoušet zachytit ono nezachytitelné.

 

Hazardoval byste se životem pro vítězství ve World Press Photo/ Czech Press Photo?

Ne, není to podstatné. Je to jenom soutěž. Vítězství není přece smyslem. Mohlo by být snad prostředkem ke zviditelnění určitého stavu, postoje, myšlenky…

 

Jaký jste fotograf – trpělivý, precizující kompozici, vyčkávající nejlepšího světla, příležitostný, nebo nesundáte prst ze spouště a ten nejpovedenější snímek z množství složitě vybíráte?

Přestože mám o řadě svých snímků představu, jak by měly vypadat, nedá se říct, že bych je plánoval. Jsem spíše fotograf impulsivní. Často záleží na mém vnitřním rozpoložení. Jak je má mysl naladěna.

Jistě jste to někdy zažil. Chodíte dlouhé hodiny, a žádná situace, žádný motiv se vám nezdá dost dobrý. Jako byste neviděl. A pokud se už něco podaří vyfotit, nestojí pak většinou za mnoho. Když ale máte tu správnou náladu, čistou hlavu bez zbytečných myšlenek a necháte se pohltit prostředím, motivy jakoby samy vystupovaly do popředí. Pak se dá vyjít i opravdu s málem. Stačí kout se starým harampádím nebo květina na zahradě.

Rád si hraji s kompozicí a snažím se o čistotu záběru bez zbytečných prvků. Obzvláště při použití stativu, kdy nemám důvod spěchat.

V minulosti při snímání na film jsem z přílišné obavy ze zbytečného záběru a následného váhání často přišel o jedinečný okamžik, mnohokrát jsem propásl neopakovatelnou atmosféru nebo situaci. Při současném používání digitální techniky, kdy nejsem omezen počtem snímků ani cenou filmu, se snažím, aby mi neuniklo nic podstatného. Přesto si myslím, že nepatřím k těm, kteří, jak říkáte, „nesundají prst ze spouště“. To svádí k bezmyšlenkovitému „cvakání“, kdy lze snadno něco přehlédnout, opomenout a nezřídka i opustit původní myšlenku, záměr proč jsme danou scénu nebo situaci začali fotografovat. Abych byl konkrétní, z vlastní zkušenosti vím, že pokud udělám nějakou sérii stejných záběrů, nachází se ten nejpovedenější zpravidla mezi prvními.

Některé mé snímky jsou i dílem náhody a štěstěny. Ale i to patří k věci. Být ve správný okamžik na správném místě, a být připraven.

 

Existuje cosi jako pohled na svět hledáčkem fotoaparátu?

Rozhodně, pokud je tím myšlena schopnost jakési transkripce nebo transformace reality do konečné podoby fotografie. Hledáček respektive fotoaparát je jen prostředníkem tohoto procesu. Nástroj, který nám umožňuje uskutečnit naše vizualizace.

 

Jde o profesionální deformaci, nebo spíš o vrozený vizuální cit, společný s výtvarníky?

V případě nás fotoamatérů, kteří nejsou k fotografování ničím a nikým nuceni a fotíme pro svoje potěšení – je to naše hoby, jde skutečně o jistý cit, schopnost vnímání. Alespoň u většiny fotoamatérů si myslím, že tomu tak je. Ano, určitě je to dobrý základ.

 

Věšíte si doma na zeď svoje práce? Zútulňujete si jimi, v podobě například snímků svých nejbližších, psací stůl, plochu ve Windows? Fotíte na rodinných oslavách?

Rodinu fotím rád, hlavně děti. Škoda, že tak rychle vyrostly. Když jsou malé, jsou kouzelné, upřímné, bezprostřední. A focení na rodinných oslavách? Tomu se snad ani nejde vyhnout. Už jen proto, že ti nejbližší ví, kolik do fototechniky investujete.

Na ploše svého počítače, který je svým způsobem soukromou záležitostí, střídám snímky své rodiny s obrázky míst z rodinných dovolených.

S naší domácností je to jiné. I když, teď si to uvědomuji, jedna má zvětšenina visí od loňského podzimu v obývacím pokoji.

 

Jedna rada nezkušeným fotografům – jak oslovit na ulici neznámého člověka (se záměrem zachytit si jeho unikátní zjev portrétním fotem) tak, aby nereagoval podrážděně a s focením souhlasil?

Asi nejjednodušší metoda je být při fotografování dostatečně rychlý a nenápadný. Někdy stačí obyčejný úsměv, letmý oční kontakt s fotografovanou osobou, a hned víte, na čem jste. Pokud vám ale nejde jen o příležitostný snímek, zkuste slušně požádat, případně vysvětlit, co je vaším záměrem. Někdy je potřeba být dostatečně výmluvný a přesvědčivý, obzvlášť pokud chceme někoho portrétovat v ateliéru.

Já osobně ateliérovou fotografii nedělám. Není to můj styl.

 

3.

 

Jste současným vedoucím Fotoklubu Litovel, zajímavého zájmového sdružení, na dané poměry, s nevídanou tradicí. Jak jste se dostal do jeho vedení?

Fotoklub Litovel funguje přes šedesát let. Již v minulosti, v 70. – 80. letech, byl fotoklubem úspěšným. Účastnil se např. dvou mapových okruhů, a umísťoval se na předních místech, členové sklízeli nejedno ocenění u nás, ale i v zahraničí…

Po převratu v 89´, kdy načas převládly existenční problémy, došlo k určitému útlumu v činnosti klubu. Ke znovuoživení došlo až v roce 2000, kdy do fotoklubu vstupuji, spolu s dalšími kolegy, i já. Tehdejší vedoucí Fotoklubu Litovel, pan Ladislav Kryl, výborný člověk i fotograf, však na podzim roku 2003 nečekaně umírá.

Nikdo nechtěl, aby se opakoval útlum 90. Let. Všichni starší a zkušení kolegové však v tu dobu byli ještě zaměstnáni, či jinak pracovně aktivní, bez možnosti nebo ochoty se vedení fotoklubu věnovat naplno. A tak vzhledem k výhodné poloze sídla mé živnosti a provozovny v centru města (naproti Městského klubu, jehož jsme jako fotoklub součástí), mé jisté pracovní pružnosti a tím i dostupnosti, a mému zapálení pro věc, jsem byl pověřen vedením fotoklubu. Rozhodně jsem nepatřil k nejmoudřejším a nejzkušenějším členům. Byl to prostě „sňatek z rozumu“. Měl jsem sice obavy, jestli to zvládnu, ale zároveň jsem věděl, že většina členů je zkušených a umí. Cítil jsem, že jako celek můžeme být znovu dobří. A tak se hledala se správná cesta, motivace.

Učili jsme se znovu využívat potenciál fotoklubu, skrývající se ve zkušenostech starších členů a v tvůrčím elánu nově příchozích. Po letech přešlapování jsme se opět pustili do práce. Začali jsme se zapojovat do různých soutěží, festivalů a do mapového okruhu, zintenzivnili jsme svoji výstavní a propagační činnost na 20–30 výstav ročně v různých místech regionu i celé naší republiky. Založili jsme webové stránky a kroniku klubu, sehnali jsme nemalé finanční prostředky, jak na činnost, tak také na obnovu technického vybavení ateliéru a pořízení, dnes už jsou jich tři stovky, fotorámů pro výstavní účely. Navázali a obnovili jsme spolupráci s předními českými fotografy. Podařilo se nám vydat v klubové historii první publikace a katalogy.

Čeho si ale nejvíce cením je, že jsme našli jednotící prvek, který spojuje různá témata, zájmy a oblasti fotografování jednotlivých členů, aniž bychom někoho v jeho tvorbě omezovali. Dlouhodobě dokumentujeme místní dění a život v regionu. Máme za sebou první projekty s touto tematikou. Zvažujeme vydání fotografické publikace, která by dokumentovala obce regionu a život v něm. Chtěli bychom, aby byla hodnotným dokumentem doby.

 

Máte v rámci klubu autoritu, nebo jsou tu takříkajíc větší hvězdy, pan Pinkava, Petráš, Čunderle, Něměc nebo Forst a další?

Všichni jmenovaní jsou jedineční fotografové a výborní kolegové, nesmírně si jich vážím. Umí fotit, umí poradit i přiložit ruku k dílu. V mých očích to jsou osobnosti. Úspěšně vystavují a jejich snímky nezůstávají bez povšimnutí. Jsou součástí fotografického povědomí regionu. Jsou prostě dobří. Nejsem tak dlouho členem fotoklubu jako oni a nemám ani takové zkušenosti fotografické. Těžko říct, jak tito kolegové vnímají mě.

Z mého pohledu mě těší, že jsem napomohl k dosažení dnešní úrovně a postavení Fotoklubu Litovel. Že jsem byl u toho, když z kolektivu vznikal tým.

 

Petr Dolinský se narodil v roce 1965 v Záhorovicích u Uherského Brodu, je absolventem zahradnické fakulty Mendelovy univerzity v Lednici a od roku 2004 působí jako vedoucí Litovelského fotoklubu, jednoho z nejčinorodějších sdružení amatérských fotografů u nás, existujícího v Litovli již přes 60 let.

© Petr Dolinský a Standa Černý, 2009

 

Bookmark and Share

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *